romové a jejich problémy
k čemu vede čtení novin?
Na to se dá říct snad jenom jedno. Jakákoliv negativní zmínka o „nepřizpůsobivých“ spoluobčanech z jistého etnika, je pseudohumanisty a pseudofilantropy, a že jich u nás máme, rozhořčeně označena ihned a střelhbitě za rozdělující, xenofobní, rasistický a já nevím jaký ještě špatný pohled na věc. Pro stávající politiky se každý, kdo pronese onu negativní zmínku, stane automaticky prototypem rasisty a lidské zrůdy, na něhož je ukazováno jako na původce všeho zla a jehož názory jsou naprosto nepřijatelné. Přitom právě oni politikové by měli přinejmenším o problému vést seriózní debatu, ve které zazní nahlas i velmi nepříjemné věci a ve které nebude žádný názor označován za nepřijatelný nebo neetický bez náležitého zdůvodnění. Bez takové debaty je zastupitelská demokracie jen vzdušným zámkem, který nevychází z názorů a potřeb obyčejných lidí a který se obyčejným lidem neustále vzdaluje.
Místo toho se všichni ti nejlepší z nejlepších raději zabývají neodkladnou přítomností (registračními pokladnami) na úkor vzdálené budoucnosti. Voličské hlasy se přece sbírají teď. Nejlepší z nejlepších pozorně naslouchají výzkumům veřejného mínění a podle toho pak řeční v TV. Jenže diskutovat o problémech obtížně přizpůsobitelných menšin je krajně nepopulární. Přitom není daleko doba, kdy obyčejní členové majority (tedy bez ochranky a ochranné imunity) budou říkat: „Kdybych měl peníze přestěhovat se jinam, tak bych v této zemi nezůstal ani čtyřiadvacet hodin.“
A pak takový obyčejný člen obyčejné (zatím) majority řekne (nejspíš potichu a jenom mezi nejlepšími přáteli: „Za patnáct až dvacet let budou v této zemi bělochům vládnout barevní." Nahlas to raději neřekne. Pěkně by to totiž schytal. Jak si jen troufá říkat takovou strašnou věc? Jak si jen troufá podněcovat rasové, etnické, náboženské a kdovíjaké problémy a vzbuzovat nepříjemné emoce?
Při současném tempu natality bude v této zemi v další generaci (historikové počítají pro jednu generaci pětadvacet let) tři a půl miliónu Romů, z velké části nepřizpůsobivých a neochotných se přizpůsobit. Přibývá nově narozených dětí? Moc nejásejme. Evropa vymírá a stárne. Smiřme se s tím, že je už za zenitem. Dětí se rodí podle statistik víc, ale jsou to děti minorit. Ale proč dosud nikdo z odpovědných nezareagoval na informace z porodnic, že přibývá matek, které přijdou odrodit, ale místo jejich novorozence je zajímá jenom výška porodného a kde se vyplácí? Děti zůstávají v ústavech.
To je skutečnost, která volá po naléhavé akci již dnes, a přitom povaha takové změny znamená, že pro politiky je velice obtížné ji provést, protože obtíže leží v přítomnosti, zatímco zlo, které má být odvráceno nebo minimalizováno, přijde až za několik volebních období. A po nás potopa. To si říkali Římané také, zatímco k Římu táhli Gótové a jiní Vandalové.
Národ, před kterým leží takový světlý a perspektivní výhled, se přirozeně ptá: Jak může být tento problém zmenšen? Význam a důsledky cizorodého elementu uprostřed země a jejího obyvatelstva se budou významně lišit podle toho, jestli tohoto elementu bude jedno procento nebo deset procent. Deset procent nebo čtyřicet. A to je třeba brát v úvahu ještě obrovský rezervoár příbuzenských vztahů uvnitř minority.
Toho, koho bohové chtějí zničit, říkali už staří Řekové, nejprve zbaví rozumu. Jen tak si lze vysvětlit, že byla zcela opuštěna zásada, že všichni občané této země by si měli být rovni před zákonem a že by neměla být povolena žádná forma rozlišování a diskriminace ze strany státních orgánů. Zkrátka, nebudou žádní „občané první třídy“ a „občané druhé třídy“.
Že je to v ústavě? Tak proč jsou potom příslušníci jistého jmenovaného etnika vyzdviženi na jakési privilegované a zvláštní místo, proč jsou pak majoritní občané zbaveni práva volit ve svých vlastních záležitostech mezi tím či oním svým spoluobčanem? Proč tolik řečí o tzv. antidiskriminačních zákonech? To je sice pěkná cesta na pěkném koni, ale do pekla.
Lidé, volající po těchto antidiskriminačních zákonech a opatřeních, se naprosto a diametrálně mýlí. Pocity odstrčení, ochuzení, obav a nevole už totiž dávno neleží uprostřed romské populace, nýbrž uprostřed těch, mezi které Romové přišli a stále přicházejí. Proto schválení tohoto druhu legislativy připomíná zapálení zápalky poblíž spousty střelného prachu nebo v blízkosti havarované a proražené benzínové cisterny.
Zatímco pro Romy je příslušnost k romskému etniku vstupenkou k nejrůznějším výhodám a naprosto a ničím nezaslouženým příležitostem a výdobytkům, dopad na původní obyvatele je odlišný a zcela opačný. Dosud ještě majoritní část obyvatel této země nemůže pochopit, že se stává cizinci ve své vlastní zemi. Zjistili, že se jejich okolí zásluhou nepřizpůsobivých změnilo k nepoznání, že jejich plány a výhledy do budoucna byly obráceny naruby, že úřady, zaměstnavatelé a vlastně celá společnost váhají požadovat po Romech stejnou úroveň disciplíny a schopností, jaká je samozřejmě vyžadována u každého rodilého Čecha. A nyní se ještě dozvídají, že parlament odhlasovává zákony, které zavádějí jednosměrné privilegium. Že by vznik nových občanů první kategorie?
Nápadným rysem je vysoký podíl obyčejných, slušných, vzdělaných a rozumných lidí, kteří se stále více obávají o problému hovořit otevřeně, protože nechtějí riskovat ataky žurnalistů, trest státních institucí či odvetu romských gangů, kdyby se o problému otevřeně hovořilo. V oblastech zasažených kumulací nepřizpůsobivých roste mezi obyčejnými Čechy pocit, že jsou pronásledovanou menšinou, což je něco, co si někdo bez přímé zkušenosti dokáže jenom těžko představit.
Generální štáby byly vždycky daleko vzadu za prvními liniemi. Tam také bývaly ztráty minimální. Zato příliv medailí maximální. V prvních liniích, kde jsou obyčejní a slušní, tam je ta pravá válečná vřava a ryk bojovný. Ale také největší ztráty. Medailí je tam relativně dost, ale skoro všechny „in memoriam“.
Další klam, kterému podléhají ti, kteří jsou vědomě či nevědomě slepí k dnešní skutečnosti, se dá shrnout do slova „integrace“. Být integrovaný do společnosti znamená, že ve všech praktických ohledech situace je jedinec nerozlišitelný od ostatních. Za nynější situace, kdy existují jasné fyzické odlišnosti rasové povahy, je integrace obtížná, ačkoli v delším období nikoli nemožná.
Jenom malá část Romů, kteří se zde za posledních padesát nebo šedesát let usadili či už narodili, si přeje být součástí české společnosti a všechny jejich myšlenky a činy jsou namířeny v tomto směru. Myslet si ale, že se takto chová velká a neustále rostoucí většina Romů a jejich potomků, je absurdní a velice nebezpečné. Samotná myšlenka integrace zůstávala a zůstává na okraji zájmu větší části romské komunity. Srozumitelně řečeno, že si takovou věc nikdy nepředstavili ani ji nikdy aktivně nezamýšleli a že jejich početnost a fyzická koncentrace znamenaly, že nenastal potřebný tlak z okolí k integraci, který normálně působí na každou malou či rozptýlenou menšinu. A při svém skepticismu se obávám, že stejně tomu bude zanedlouho i s muslimskými přistěhovalci.
Nyní vidíme, jak rostou síly aktivně působící uvnitř romského etnika proti integraci, v jejichž zájmu je zachování a vyostření rasových a v budoucnu i náboženských odlišností a jejichž konečným úmyslem není nic menšího, než získat dominantní postaven. Nejdřív nad vlastní komunitou a pak i nad zbytkem kdysi majoritního obyvatelstva.
Malý obláček, který ale může velice rychle zakrýt celou oblohu. Když někdo žije a pracuje v Česku, měl by být připraven přijmout závazky a podmínky života majoritní společnosti a svého zaměstnání. Požadavky na zvláštní komunitní práva vedou k nebezpečné fragmentaci uvnitř celé společnosti. Je třeba konečně jasně z nejvyšších míst říct: chceš být tady v Čechách? Chceš tady být jako rovný mezi rovnými? Pak se podle toho chovej! Nauč se jazyk, živ se prací vlastních rukou nebo hlavy, oblékej se jako ostatní a etnické zvyky či rituály, které majoritní společnost jaksi nebere, opusť!
Klidně se třeba desetkrát denně otoč k východu, rozprostři svůj modlitební kobereček a ukláněj se třeba hodinu až k zemi. Pak ale, sakra, nemůžeš u nás dělat strojvůdce nebo řidiče zájezdového autobusu. Lékař, který si uprostřed středně těžké operace odskočí na hodinku do modlitebny, je pro pacienta nebezpečnější než sepse a do sálu vtrhnuvší maniak dohromady.
Pro tyto nebezpečné a rozdělující elementy je úprava navrhovaná v zákonu o vztazích mezi rasami živným či spíše životodárným roztokem, který nezbytně potřebují ke svému životu. Zde se poskytuje návod, jak se romské komunity mohou uzavřít více do sebe, jak mohou zcela beztrestně agitovat proti (zatím) svým spoluobčanům, jak zastrašovat a ovládat ostatní prostřednictvím hrubého násilí a právních nástrojů, které jim poskytli neznalí a neinformovaní politikové a filozofové. Když se tak podívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako Miloš Kopecký v jakési starší komedii mám chuť vykřikovat: „Tady poteče krev!“. Jenže to už nebude komedie
Tento tragický a nesnadno uchopitelný jev, který jsme pozorovali ještě nedávno na druhé straně Atlantiku (občanské nepokoje a rasové bouře spojené s hnutím za občanská práva černochů v druhé polovině šedesátých let) a který k nám přišel z naší vůle a zároveň i kvůli naší nedbalosti a neváhám říct vlastní blbosti a který se projevil nedávno v Paříži, nás patrně ještě dost nevystrašil. Zatím to ještě jakžtakž jde. Když se naši udatní, vycvičení a vyzbrojení policisté ocitnou v početní nevýhodě, přivolají si neprodleně další policejní posily. Ale co může udělat normální občan?
A jak to bude tady u nás v Čechách a v Moravě vypadat za nějakých padesát let? Země mlékem a strdím oplývající, zvěře, ptáků a ryb plná? Ale kdepak! A není třeba se objednávat u věštitelů. Stačí navštívit kteroukoliv „Základní školu se speciálními výukovými osnovami (dříve Zvláštní škola) kdekoliv jinde v našem státě. Romská majorita válcuje stále víc a víc neromskou minoritu. Nejen žáků, ale i učitelů a ředitelů. Stejně je tomu i v ulicích a na náměstích měst.
Ono je to jako s tím radarem. Ještě k nám sice ti muslimští teroristé žádnou raketu nevystřelili. Vždyť oni možná ani žádnou takovou, která by byla schopná k nám doletět, nemají. A až ji budou mít? Tak se zeptáme prostřednictvím nějaké agentury, co si o tom myslí občané a pak možná vypíšeme výběrové řízení na výstavbu nějakého toho radaru. A vůbec, Jirka Paroubek přece říkal, že on to všechno zařídí, jenom co usedne do premiérského křesla.
A problém s Romy? Prosím vás, žádný přece není. Část jejich komunity si koupíme, část zkorumpujeme nějakými korunami nebo později eury a část bude emigrovat. Vždyť se nic neděje? Zatím se tu a tam poprali na diskotékách, napadli pár policajtů a těch pár pedofilů, co se pokoušeli znásilnit třináctileté školačky, to přece nebyli žádní pedofilové, ale obyčejní nedočkavci. Buďte k nim víc vstřícnější a snažte se pochopit jejich mentalitu. Oni zkrátka začínají sexuálně žít o dost dříve, než gádžové. A o tom to je. A těch pár kantorů či školních ředitelů, kteří dostali od žáků nebo jejich rodičů či jiných zákonných zástupců přes hubu? Jejich chyba. Měli to profesionálně zvládnout! Na prázdniny proto připravíme nějaké to školení. Název kurzu: Útěk, únik a úprk!
Tak. Už jsem se dost vyvztekal a jdu na dalšího panáka.